Jana přišla s problémem komunikace s partnerem. Mají doma malého, dvou a půl starého synka a občas jim dělá obtíže se spolu s partnerem domluvit. Přála si mít více osobní síly, aby neshody lépe ustála. V konstelaci stála Jana, její partner, synek a Janina maminka. Jana byla od počátku velmi neklidná a nedůvěřivá. Se strachem v očích se dívá na svého muže, synka drží v náručí a nechce nechat partnera se dotknout ani jí, ani synka.

“Jak se cítí Jana?” ptá se konstelář. “Mám strach,” odpovídá Jana. Ale na svoji maminku se nepodívá. “Můžeš se zkusit podívat na svoji mámu?” zní otázka konsteláře. Jana se zadívá na maminku. “Jako bych ji neznala,” odpovídá. “Tak se na ní dívej,” vybídne ji konstelář a Jana se dlouze dívá na maminku. Maminka říká: “Je mi líto, že jsem tu pro tebe nebyla.” Janě se zalesknou slzy v očích. Strach i nedůvěra lehce povolují. Přesto ještě nebylo něco dovyřčeno.

“Zasloužíš si to nejlepší,” říká konstelář. Jana se začíná usmívat. “Zasloužíš si to nejlepší prostě jenom proto, že jsi. Že existuješ. Nemusíš nijak a nikomu dokazovat, že jsi dost dobrá na to, abys něco dostala. Prostě si zasloužíš to nejlepší sama o sobě, tak jak jsi. Prostě JENOM proto, že jsi.” Jana se úlevně rozpovídá: “No je pravda, že mám pořád pocit, že musím něco udělat, abych si zasloužila lásku.”

Odteď ví, že nemusí.